Byt v pražském Braníku mě zaujal hned na první pohled na půdorys — 140 m² s atypickým, lomeným tvarem, který se neřídil žádnou pravidelnou geometrií. Místo abych tuhle nepravidelnost potlačoval, rozhodl jsem se ji použít jako hlavní kompoziční téma celého návrhu. Bylo jasné, že katalogový nábytek by sem neseděl — klíčové kusy jsem proto navrhl téměř všechny na míru.

Srdcem obývacího pokoje s kuchyní je jídelní stůl, jehož tvar přesně reaguje na nepravidelný půdorys. Nešlo o standardní obdélník, ale o solitér šitý přímo tomuto prostoru — jedno z nejsilnějších gest celého projektu a dobrý příklad toho, jak práce na míru dokáže z omezení udělat přednost.

Další dominantou je lamelová stěna za televizní sestavou se skrytými dveřmi, které opticky splývají s plochou — musely sedět na milimetr přesně s rytmem lamel. Stejný motiv jsem protáhl i do ložnice: obklad za postelí plynule přechází do stěny, která částečně odděluje ložnici od šatny. Plná příčka by prostor rozdělila; částečné oddělení naopak drží vzdušnost i materiálovou kontinuitu napříč místnostmi.

Dětský pokoj jsem navrhl jako pokoj pro malého astronauta — téma vesmíru se promítlo do barev, tvarů nábytku i detailů, ale tak, aby zůstal funkční a dal se s věkem dítěte proměňovat.

Během realizace jsem osobně dohlížel na truhlářské práce i stavební úpravy — u projektu, kde tolik závisí na přesnosti detailu (lamely, skryté dveře, tvarovaný stůl), je to jediný způsob, jak ohlídat, že návrh na míru skutečně sedí na milimetr.

Výsledkem je byt, kde atypický půdorys není omezení, ale příležitost. Tenhle projekt je pro mě dobrým příkladem toho, že nepravidelná dispozice často skrývá víc potenciálu než pravidelná — stačí ji nebojácně přijmout jako výchozí bod a stavět na ní, ne proti ní.